Krátký příběh z restaurace

15.10.2017

Sedím v restauraci a se zájmem pozoruju dění kolem - je to jako na tenise, těkám očima sem a tam. Dva stoly, dvě maminky, dvě holčičky.

U vedlejšího stolu sedí maminka a čte si v mobilu. Oddělená zdí u stolu na zahrádce také sedí maminka a také něco dělá na mobilu. Jejich holčičky, asi tříleté, postupně navazují kontakt a vzájemně se "navštěvují" u svých stolů. Od počátku je zřejmé, jak jsou odlišné. Odvážná a rozvážná, bezprostřední a opatrná, akční a pozorovatelka.

Baví mě sledovat jejich setkávání a oťukávání se, které trochu vypadá jako hra na kočku a myš a jindy zase víc na schovávanou a je naředěno opakovanými návraty do bezpečí k (zaneprázdněným) maminkám. V okamžiku, kdy i zdrženlivější z holčiček neodolá a rozhodne se jít do setkání naplno, přiběhne nadšeně a radostně za svou novou "kamarádkou" na zahrádku. Ta jí však, asi překvapená vývojem situace, nečekaně za zády své maminky tak prudce oběma rukama strčí, že holčička udrží rovnováhu jen se štěstím. Zmatená a nechápající běží pro útěchu k mamince, ta vyrušena od obrazovky svého mobilu se na svou dceru usměje v blažené nevědomosti a pronese: "To je ale hodná holčička, viď!" 

Svým uším nevěří nejen malá holčička, ale ani já. A současně se jako máma tří dcer v duchu ptám, kolikrát se mi už také podařilo takhle zamotat svým dětem hlavu...